www.REJSTRIKY.CZ - seznam rejstříků všech druhů
 



Návrat na hlavní stranu


Historie obce Herálec

Kdy byl Herálec založen, přesně nevíme. Bylo to někdy okolo roku 1200.
Víme však, že roku 1226 již určitě existoval.
Je o něm po prvé zmínka v listině papeže Honoria III. ze dne 8. května 1226, v níž tento potvrzuje želivskému klášteru jeho statky, mezi nimiž je i naše obec uvedena pod jménem Heralice. Je to první závažný historické doklad o osídlení zdejší krajiny.
Další pevný bod je listina z roku 1305. Podle ní koupil opat kláštera sedleckého tvrz Herálec s 10 vesnicemi kolem něho.

Od roku 1307 stává se Herálec majetkem biskupským a později arcibiskupským. Podle dějepisce Tomka čítalo tehdejší "Herálecké zboží" 174 lány s 22 vesnicemi (Herálec čili Herarec, Ousobí, Chválkov, Dobrohostov, Studenka, Skorkov, Velišov, Pavlov, Mikulášov, Slavníč, Dubí, Zdislavice, Boňkov, Dědouchov, Bezděkov, Čekanov, Bartoňov, Krásná Hora, Kojkovice, Březinka, Ždár, Hlavňov). V majetku biskupů a arcibiskupů zůstal Herálec více než dvě století až do válek husitských, kdy připadá královské komoře.

A od té jej koupil roku 1446 rytíř Mikuláš Trčka z Lípy, od roku 1436 též pán na Lipnici. Téhož roku získal zástavou od krále Zikmunda vesnice kdysi za časů biskupských k Herálci přidělené, mezi nimi Radňov a Koječín se stříbrnými doly za husitských válek zpustošenými. Mimo Herálec zakoupil též Větrný Jeníkov, Kralovice, Vlašim a Načeradec. Tak se stal Herálec zase součástí velikého souboru majetkového pánů Trčků z Lípy, význačných stoupenců strany pod obojí. Je uváděn mezi rytíři co do moci a bohatství nad jiné vynikající. Po jeho smrti se dále rozrůstal rod Trčků počtem i majetkem, takže jim brzy patřil celý náš kraj - z Chotěboře na Lichtenburk, Přibyslav, Německý Brod, Polnou, Herálec, Humpolec, Vlašim, Želiv, Ledeč, Světlou a Habry. Patřila jim i panství ve středních a severovýchodních Čechách. Zastávali mnohé vysoké krajské, zemské a královské úřady. Stávalo se, že o tento majetek se dělilo několik synů nebo dalších příbuzných. Tak roku 1550 se šest synů rytíře Jana Trčky rozdělilo o dědictví. Humpolec s hradem Orlík, Herálec, Větrný Jeníkov s příslušenstvím připadl Zděňku Trčkovi. Byl to první pán píšící se "na Orlíku nad Humpolcem", ale roku 1560 Humpolec prodává Janovi z Ríčan. Nyní vlastnil Zdeněk Trčka pouze Herálec a Větrný Jeníkov. Děkan Javůrek o něm ve svých pamětech píše: "Ve spisech obecních účtů heráleckých jsem nalezl o Zdeňku Trčkovi poznamenáno, že za tři malé rybníčky v Herálci zřízené, dal obci tři mnohem větší v úžlebí před Huštinou horou ležící."

Všechno nasvědčuje tomu, že Zdeněk Trčka také v Herálci bydlel, že si zde připravoval nové pohodlné sídlo - zámek. Zemřel roku 1572 a závětí odkázal své statky mladšímu bratrovi Mikulášovi, pánu na Želivě, ale důl se stříbrnou rudou u Pavlova s lesem Temníkem a zbraň na svých hradech, všem svým příbuzným do spolku. Mezitím se rozsáhlý kdysi rod Trčků menšil a menšil a v roce 1597 všechno ohromné jmění soustřeďoval ve svých rukou Jan Rudolf Trčka. Bělohorská tragédie a nařízení, že nekatolíci musí opustit českou zemi, způsobily, že Trčkové přestoupily na katolickou víru. Statky měly větší cenu než víra.

Syn Trčkův Adam Erdman Trčka se stal švagrem Albrechta z Valdštejna, sloužil po jeho boku jako plukovník a spolu s ním měl mu být údělem i splečný osud; při tragédii v Chebu v roce 1634 byl zavražděn. Jan Rudolf Trčka po smrti synově chřadl a krátce po měm v témže roce zemřel v Německém Brodě jako poslední svého mocného rodu, vládnoucího nad Herálcem 155 let. Obrovský majetek Trčků v hodnotě 3,107.865 zlatých propadl konfiskaci. Důležitou roli zde hrál zrádný Sezima Rašín z Riesenburka, který napsal spis, v němž prokazoval vinu na zradě císaře Ferdinanda i starému Trčkovi.

33 roky před svou smrtí roku 1601 prodal starý Trčka Herálec Krištofu Karlovi z Roupova, držiteli Humpolce a hradu Orlíka nad ním. Ten se na začátku psal "z Roupova a na Orlíku", později "z Roupova a na Novém Herálci".

Opustil totiž velikou palácovou stavbu na Orlíku a přesídlil do Herálce, kde měl pohodlnější bydlení v novém zámku na rovině postaveném. Když roku 1618 vypuklo české povstání, pokoušel se dvojakou politikou vyhověti oběma stranám, což se mu stalo v tehdejších pohnutých dobách osudným a vedlo nakonec ke ztrátě všeho jeho majetku. Nevěřili mu císařští, nevěřili mu ani protestantští stavové. Konfiskaci propadl jeho statek Manětín na Plzeňsku, Herálec a Humpolec, totiž zámek Herálec, městys Humpolec a 14 vsí, zejména Herálec, Slavníč, Koječín, Radňov, Skorkov, Dubí, Bransoudov, Plačkov, Mikulášov, Kamenice, Pavlov, Čejov, Světlice a Hněvkovice, 5 dvorů poplužních (Herálec, Koječín, Bransoudov, Humpolec, Hněvkovice), pivovar v Herálci a 13 krčem, 3 ovčíny - v Herálci, Bransoudově a Hněvkovicích, 4 panské mlýny, mezi nimi Koječínský a Nohavický, 45 rybníků, 8 lesů s příslušenstvím (38 léčí po 20 tenatech).

Na statcích v Herálci a v Humpolci bylo roku 1623 podle odhadu 177 lidí poddaných, kteří vrchnosti ročně odváděli úroku 406 kop míšeňských, 150 slepic po 6 groších, 23 kop a 40 kusů vajec po jednom denáru, 31 korců ovsa po 40 groších. Poddaní konali roboty ženní 610 dní po 6 groších a lidé vesničtí, jichž bylo 130, byli povinní každý 3 sáhy dříví ročně udělati a svézti. Při dvorech se chovalo 70 krav dojných a jalového dobytka přes 70 kusů.

Krištof Karel z Roupova byl poslední český majitel Herálce. Nastupuje nová šlechta, cizího jazyka, vzdálená lidu, lehce nabývající jmění. Země se zmítala ve víru třicetileté války, statky vyčerpány, lidé ochuzení, budovy zničené a přece noví páni stále jen žádají nové a nové platy a ukládají nové a nové povinnosti.

Od roku 1624 do roku 1708 vládla nad Herálcem hrabata ze Solmsu. Po Filipu nastoupil jeho syn Filip Adam a ten připojil k Herálci statek Okrouhlický, částečku z bývalého panství Trčků. Nemaje dětí, odkázal panství svému příbuznému stejného jména. Po jeho smrti zdědila majetek jeho nezletilá dcera Josefina, za níž panství spravovala její matka Helena Alžběta. Byla to první ženská vláda na Herálcem. Paní Helena Alžběta mluvila i psala česky, ráda chodila heráleckým dětem za kmotru. Byla dcerou Jaroslava Sezimy Rašína z Riesenburka, toho, co se tak přičinil o konfiskaci Trčkovského majetku. Po provdání své dcery Josefiny odstěhovala se na Okrouhlici a tak také zemřela.

Z dob Solmsů se nám zachoval soupis jejich veškerého movitého i nemovitého majetku, přesné údaje o počtu dobytka ve všech dvorech, detailní popis zařízení a nábytku ve všech místnostech zámku včetně obrazů a výzbroje. K roku 1664 máme i poznámku, že v Herálci tehdy byli 32 rolníci, 19 s většími a 5 s menšími živnostmi, 8 tak zvaných chalupníků a 2 řezníci.

Dcera posledního Solmse, Josefina, se provdala za hraběte Sigmunda z Königsseggu. Tito manželé prodali roku 1708 panství Herálecké s Humpolcem Michaelu, svobodnému pánu z Kirchnerů. Tento pán, celým jménem Michael Achacius z Kirchnerů, vládl Herálci jen 6 let. Byl císařským velvyslancem, často proto cestoval. Herálecký zámek si skvostně zařídil. Vedl tu nádherný život, častoval u sebe vznešené hosty ode dvora a tak statek zadlužil, že když Herálec, Humpolec a Úsobí prodal Josefu Antonínu svobodnému pánu z Gastheimu, zbylo mu sotva 1000 zlatých. To prý měl tak na cestu. Nám tu po něm zůstala v zámeckém parku socha svatého Acháce, stávající původně na rozcestí silnice na Rozkoši.

Pán z Gastheimu, hejtman kraje Čáslavského, pobyl v Herálci jen 2 a půl roku (1714-1717). Utvořil v Boňkově dvůr z dvoulánické živnosti Olišarovké, za něho vznikl také dvůr v Dubí. Dal zřídit v Herálci a v Humpolci koželužny. Ty se židům pronajímaly a všichni poddaní musili těm nájemcům syrové kůže prodávat a vydělané od nich kupovat. 24. prosince roku 1717 za 24.000 rýnských zlatých koupil od něj panství nový majitel Arnošt Augustin, říšský hrabě Metternich, jemuž patřila také Horní Cerekem. Držel Herálec pouze 2 roky, zemřel ještě svoboden roku 1720.

Vše po něm zdědila jeho sestra Eleonora Kristina, ovdovělá hraběnka z Regálu. A tak nastala na Herálci druhá ženská váda. Její jméno připomíná rybník Regál při silnici mezi Kamenicí a Plačkovem a pak špejchar, zbudovaný nad Herálcem.

Urozená paní z Regálu hospodařila u nás pouhých 8 let. Jak je vidět, šel Herálec z rukou do rukou, němečtí majitelé se rychle střídali, asi spekulovali. Náš kraj nebyl úrodný a sto let po bitvě na Bílé hoře a následující válce třicetileté bylo tu ještě cítit hrůzu z neštěstí, jež jej a celou zemi postihlo. Počet obyvatelstva klesl po válce více než o třetinu, menší vesnice i města vylidněna, vypálena, pobořena. Jen půda zůstala, té neubylo. Kdo ji však měl obdělávat, když pracovních sil nebylo. Zůstávala často ležet ladem, zvyšovala se robota, zvyšoval se sedlákům příděl půdy i desátky. Ke konci třicetileté války doslova vyjedli náš kraj Švédové, kteří tři roky drželi ve své moci hrad Lipnici, a když už jim sedláci neměli co dát, jezdili loupit na Čáslavsko, na Hradecko a Budějovicko. Když konečně války skončily, padal náš lid pod panským karabáčem hladem a únavou další dlouhá léta.

Roku 1728 prodala paní z Regálu panství Herálecko-humpolecké pánům z Deblína. Ti tu zůstali plných 25 let. Pro dluhy jim nakonec bylo všechno prodáno v nucené dražbě, a novým majitelem se stal Jakub Benedikt, svobodný pán z Neffzernů. Bylo to roku 1753.

A to už se blýská na časy, přichází nová doba, blíží se konec feudalismu. Už jsou tu francouzští encyklopedisté - osvícenci. Osvícení spisovatelé Holbach, La Metrie a Helvetius hájí ve svých knihách názor, že nedokonalé řády státní a příkré rozdíly třídní, utvořené dějinným vývojem, mají být rázně změněny podle zásady o rovnosti práv i povinností všech občanů. Už jsou tu také merkantilisté a fysiokraté, kteří kladou základy nové vědě, jež se nazývá ekonomie. Rakousko žije ještě v hlubokém feudalismu, ale něco z nových proudů už se také dostalo až sem. Jakub Benedikt z Neffzernů, pán na Velkém Szigettu, byl národnosti maďarské. On a jeho syn Konrád měli veliké plány, jak přivodit rozkvět vlastního podnikání, aby rozmnožili svůj majetek. Za svého působení u nás zlepšoval Neffzern polní hospodářství. Dal přestavět skoro všechny své poplužní dvory, nejdříve dvůr v Dubí, potom ve Světlici, ohněm zničený dvůr v Humpolci poručil úplně rozebrat a založit nový u Podhradského rybíka, dvůr v Hněvkovicích dal rozbourat a postavit nový dále od vsi. Naposledy přestavěl i dvůr v Bransoudově. Roku 1755 zřídil v Herálci textilní manufakturu na výrobu lněných a vlněných látek. Stovky domácích dělnic a dělníků vyrábělo přízi pro jeho "fabriku". Jakmile se v ní začalo za pomoci cizích mistrů pracovat, ihned šlo několik chlapců na učení. Jeden do továrny v Linci jako barvíř, tři další do Vídně, aby se tu kreslení naučili, jiný do továrny, kde se měl na mědirytce vyučit, další do Jihlavy poznat přípravu česání vlny. První prodej potištěných flanelů byl přenechán humpoleckým židům, potom zřízeny sklady v Kutné Hoře, Jihlavě, Znojmu a ve Vídni, kde komisionáři ročně prodali za 25 až 30 tisíc zlatých heráleckých výrobků.

Za zmínku stojí, že dílovedoucí továrny Jan Kohl přinesl z Chebska první brambory. Náš lid potkalo velké štěstí, protože brambory znamenaly konec občasných hladomorů. Poslední veliký byl počátkem sedmdesátých let. To však bylo našich brambor ještě málo.

HISTORIE OBCE HERÁLEC


Kdy byl Herálec založen, přesně nevíme. Bylo to někdy okolo r.1200. Víme však, že r. 1226 již určitě existoval. Je o něm po prvé zmínka v listině papeže Honoria III. ze dne 8 května 1226, v níž tento potvrzuje želivskému klášteru jeho statky, mezi nimiž je i naše obec uvedena pod jménem Heralice. Je to první závažný historické doklad o osídlení zdejší krajiny. Další pevný bod je listina z roku 1305. Podle ní koupil opat kláštera sedleckého tvrz Herálec s 10 vesnicemi kolem něho.




Od roku 1307 stává se Herálec majetkem biskupským a později arcibiskupským. Podle dějepisce Tomka čítalo tehdejší "Herálecké zboží" 174 lány s 22 vesnicemi (Herálec čili Herarec, Ousobí, Chválkov, Dobrohostov, Studenka, Skorkov, Velišov, Pavlov, Mikulášov, Slavníč, Dubí, Zdislavice, Boňkov, Dědouchov, Bezděkov, Čekanov, Bartoňov, Krásná Hora, Kojkovice, Březinka, Ždár, Hlavňov). V majetku biskupů a arcibiskupů zůstal Herálec více než dvě století až do válek husitských, kdy připadá královské komoře.




Aod té jej koupil roku 1446 rytíř Mikuláš Trčka z Lípy, od r. 1436 též pán na Lipnici. Téhož roku získal zástavou od krále Zikmunda vesnice kdysi za časů biskupských k Herálci přidělené, mezi nimi Radňov a Koječín se stříbrnými doly za husitských válek zpustošenými. Mimo Herálec zakoupil též Větrný Jeníkov, Kralovice, Vlašim a Načeradec. Tak se stal Herálec zase součástí velikého souboru majetkového pánů Trčků z Lípy, význačných stoupenců strany pod obojí. Je uváděn mezi rytíři co do moci a bohatství nad jiné vynikající. Po jeho smrti se dále rozrůstal rod Trčků počtem i majetkem, takže jim brzy patřil celý náš kraj - z Chotěboře na Lichtenburk, Přibyslav, Německý Brod, Polnou, Herálec, Humpolec, Vlašim, Želiv, Ledeč, Světlou a Habry. Patřila jim i panství ve středních a severovýchodních Čechách. Zastávali mnohé vysoké krajské, zemské a královské úřady. Stávalo se, že o tento majetek se dělilo několik synů nebo dalších příbuzných. Tak r. 1550 se šest synů rytíře Jana Trčky rozdělilo o dědictví. Humpolec s hradem Orlík, Herálec, Větrný Jeníkov s příslušenstvím připadl Zděňku Trčkovi. Byl to první pán píšící se "na Orlíku nad Humpolcem", ale r.1560 Humpolec prodává Janovi z Ríčan. Nyní vlastnil Zdeněk Trčka pouze Herálec a Větrný Jeníkov. Děkan Javůrek o něm ve svých pamětech píše: "Ve spisech obecních účtů heráleckých jsem nalezl o Zdeňku Trčkovi poznamenáno, že za tři malé rybníčky v Herálci zřízené, dal obci tři mnohem větší v úžlebí před Huštinou horou ležící."




Všechno nasvědčuje tomu, že Zdeněk Trčka také v Herálci bydlel, že si zde připravoval nové pohodlné sídlo - zámek. Zemřel roku 1572 a závětí odkázal své statky mladšímu bratrovi Mikulášovi, pánu na Želivě, ale důl se stříbrnou rudou u Pavlova s lesem Temníkem a zbraň na svých hradech, všem svým příbuzným do spolku. Mezitím se rozsáhlý kdysi rod Trčků menšil a menšil a v roce 1597 všechno ohromné jmění soustřeďoval ve svých rukou Jan Rudolf Trčka. Bělohorská tragédie a nařízení, že nekatolíci musí opustit českou zemi, způsobily, že Trčkové přestoupily na katolickou víru. Statky měly větší cenu než víra.




Syn Trčkův Adam Erdman Trčka se stal švagrem Albrechta z Valdštejna, sloužil po jeho boku jako plukovník a spolu s ním měl mu být údělem i splečný osud; při tragédii v Chebu v r. 1634 byl zavražděn. Jan Rudolf Trčka po smrti synově chřadl a krátce po měm v témže roce zemřel v Německém Brodě jako poslední svého mocného rodu, vládnoucího nad Herálcem 155 let. Obrovský majetek Trčků v hodnotě 3,107.865 zlatých propadl konfiskaci. Důležitou roli zde hrál zrádný Sezima Rašín z Riesenburka, který napsal spis, v němž prokazoval vinu na zradě císaře Ferdinanda i starému Trčkovi.




33roky před svou smrtí r. 1601 prodal starý Trčka Herálec Krištofu Karlovi z Roupova, držiteli Humpolce a hradu Orlíka nad ním. Ten se na začátku psal "z Roupova a na Orlíku", později "z Roupova a na Novém Herálci".




Opustil totiž velikou palácovou stavbu na Orlíku a přesídlil do Herálce, kde měl pohodlnější bydlení v novém zámku na rovině postaveném. Když roku 1618 vypuklo české povstání, pokoušel se dvojakou politikou vyhověti oběma stranám, což se mu stalo v tehdejších pohnutých dobách osudným a vedlo nakonec ke ztrátě všeho jeho majetku. Nevěřili mu císařští, nevěřili mu ani protestantští stavové. Konfiskaci propadl jeho statek Manětín na Plzeňsku, Herálec a Humpolec, totiž zámek Herálec, městys Humpolec a 14 vsí, zejména Herálec, Slavníč, Koječín, Radňov, Skorkov, Dubí, Bransoudov, Plačkov, Mikulášov, Kamenice, Pavlov, Čejov, Světlice a Hněvkovice, 5 dvorů poplužních (Herálec, Koječín, Bransoudov, Humpolec, Hněvkovice), pivovar v Herálci a 13 krčem, 3 ovčíny - v Herálci, Bransoudově a Hněvkovicích, 4 panské mlýny, mezi nimi Koječínský a Nohavický, 45 rybníků, 8 lesů s příslušenstvím (38 léčí po 20 tenatech).




Na statcích v Herálci a v Humpolci bylo roku 1623 podle odhadu 177 lidí poddaných, kteří vrchnosti ročně odváděli úroku 406 kop míšeňských, 150 slepic po 6 groších, 23 kop a 40 kusů vajec po jednom denáru, 31 korců ovsa po 40 groších. Poddaní konali roboty ženní 610 dní po 6 groších a lidé vesničtí, jichž bylo 130, byli povinní každý 3 sáhy dříví ročně udělati a svézti. Při dvorech se chovalo 70 krav dojných a jalového dobytka přes 70 kusů.




Krištof Karel z Roupova byl poslední český majitel Herálce. Nastupuje nová šlechta, cizího jazyka, vzdálená lidu, lehce nabývající jmění. Země se zmítala ve víru třicetileté války, statky vyčerpány, lidé ochuzení, budovy zničené a přece noví páni stále jen žádají nové a nové platy a ukládají nové a nové povinnosti.




Od r. 1624 do r. 1708 vládla nad Herálcem hrabata ze Solmsu. Po Filipu nastoupil jeho syn Filip Adam a ten připojil k Herálci statek Okrouhlický, částečku z bývalého panství Trčků. Nemaje dětí, odkázal panství svému příbuznému stejného jména. Po jeho smrti zdědila majetek jeho nezletilá dcera Josefina, za níž panství spravovala její matka Helena Alžběta. Byla to první ženská vláda na Herálcem. Paní Helena Alžběta mluvila i psala česky, ráda chodila heráleckým dětem za kmotru. Byla dcerou Jaroslava Sezimy Rašína z Riesenburka, toho, co se tak přičinil o konfiskaci Trčkovského majetku. Po provdání své dcery Josefiny odstěhovala se na Okrouhlici a tak také zemřela.




Zdob Solmsů se nám zachoval soupis jejich veškerého movitého i nemovitého majetku, přesné údaje o počtu dobytka ve všech dvorech, detailní popis zařízení a nábytku ve všech místnostech zámku včetně obrazů a výzbroje. K roku 1664 máme i poznámku, že v Herálci tehdy byli 32 rolníci, 19 s většími a 5 s menšími živnostmi, 8 tak zvaných chalupníků a 2 řezníci.




Dcera posledního Solmse, Josefina, se provdala za hraběte Sigmunda z Königsseggu. Tito manželé prodali r. 1708 panství Herálecké s Humpolcem Michaelu, svobodnému pánu z Kirchnerů. Tento pán, celým jménem Michael Achacius z Kirchnerů, vládl Herálci jen 6 let. Byl císařským velvyslancem, často proto cestoval. Herálecký zámek si skvostně zařídil. Vedl tu nádherný život, častoval u sebe vznešené hosty ode dvora a tak statek zadlužil, že když Herálec, Humpolec a Úsobí prodal Josefu Antonínu svobodnému pánu z Gastheimu, zbylo mu sotva 1000 zlatých. To prý měl tak na cestu. Nám tu po něm zůstala v zámeckém parku socha svatého Acháce, stávající původně na rozcestí silnice na Rozkoši.




Pán z Gastheimu, hejtman kraje Čáslavského, pobyl v Herálci jen 2 a půl roku (1714-1717). Utvořil v Boňkově dvůr z dvoulánické živnosti Olišarovké, za něho vznikl také dvůr v Dubí. Dal zřídit v Herálci a v Humpolci koželužny. Ty se židům pronajímaly a všichni poddaní musili těm nájemcům syrové kůže prodávat a vydělané od nich kupovat. 24. prosince roku 1717 za 24.000 rýnských zlatých koupil od něj panství nový majitel Arnošt Augustin, říšský hrabě Metternich, jemuž patřila také Horní Cerekem. Držel Herálec pouze 2 roky, zemřel ještě svoboden roku 1720.




Vše po něm zdědila jeho sestra Eleonora Kristina, ovdovělá hraběnka z Regálu. A tak nastala na Herálci druhá ženská váda. Její jméno připomíná rybník Regál při silnici mezi Kamenicí a Plačkovem a pak špejchar, zbudovaný nad Herálcem.




Urozená paní z Regálu hospodařila u nás pouhých 8 let. Jak je vidět, šel Herálec z rukou do rukou, němečtí majitelé se rychle střídali, asi spekulovali. Náš kraj nebyl úrodný a sto let po bitvě na Bílé hoře a následující válce třicetileté bylo tu ještě cítit hrůzu z neštěstí, jež jej a celou zemi postihlo. Počet obyvatelstva klesl po válce více než o třetinu, menší vesnice i města vylidněna, vypálena, pobořena. Jen půda zůstala, té neubylo. Kdo ji však měl obdělávat, když pracovních sil nebylo. Zůstávala často ležet ladem, zvyšovala se robota, zvyšoval se sedlákům příděl půdy i desátky. Ke konci třicetileté války doslova vyjedli náš kraj Švédové, kteří tři roky drželi ve své moci hrad Lipnici, a když už jim sedláci neměli co dát, jezdili loupit na Čáslavsko, na Hradecko a Budějovicko. Když konečně války skončily, padal náš lid pod panským karabáčem hladem a únavou další dlouhá léta.




Roku 1728 prodala paní z Regálu panství Herálecko-humpolecké pánům z Deblína. Ti tu zůstali plných 25 let. Pro dluhy jim nakonec bylo všechno prodáno v nucené dražbě, a novým majitelem se stal Jakub Benedikt, svobodný pán z Neffzernů. Bylo to roku 1753.




Ato už se blýská na časy, přichází nová doba, blíží se konec feudalismu. Už jsou tu francouzští encyklopedisté - osvícenci. Osvícení spisovatelé Holbach, La Metrie a Helvetius hájí ve svých knihách názor, že nedokonalé řády státní a příkré rozdíly třídní, utvořené dějinným vývojem, mají být rázně změněny podle zásady o rovnosti práv i povinností všech občanů. Už jsou tu také merkantilisté a fysiokraté, kteří kladou základy nové vědě, jež se nazývá ekonomie. Rakousko žije ještě v hlubokém feudalismu, ale něco z nových proudů už se také dostalo až sem. Jakub Benedikt z Neffzernů, pán na Velkém Szigettu, byl národnosti maďarské. On a jeho syn Konrád měli veliké plány, jak přivodit rozkvět vlastního podnikání, aby rozmnožili svůj majetek. Za svého působení u nás zlepšoval Neffzern polní hospodářství. Dal přestavět skoro všechny své poplužní dvory, nejdříve dvůr v Dubí, potom ve Světlici, ohněm zničený dvůr v Humpolci poručil úplně rozebrat a založit nový u Podhradského rybíka, dvůr v Hněvkovicích dal rozbourat a postavit nový dále od vsi. Naposledy přestavěl i dvůr v Bransoudově. Roku 1755 zřídil v Herálci textilní manufakturu na výrobu lněných a vlněných látek. Stovky domácích dělnic a dělníků vyrábělo přízi pro jeho "fabriku". Jakmile se v ní začalo za pomoci cizích mistrů pracovat, ihned šlo několik chlapců na učení. Jeden do továrny v Linci jako barvíř, tři další do Vídně, aby se tu kreslení naučili, jiný do továrny, kde se měl na mědirytce vyučit, další do Jihlavy poznat přípravu česání vlny. První prodej potištěných flanelů byl přenechán humpoleckým židům, potom zřízeny sklady v Kutné Hoře, Jihlavě, Znojmu a ve Vídni, kde komisionáři ročně prodali za 25 až 30 tisíc zlatých heráleckých výrobků.




Za zmínku stojí, že dílovedoucí továrny Jan Kohl přinesl z Chebska první brambory. Náš lid potkalo velké štěstí, protože brambory znamenaly konec občasných hladomorů. Poslední veliký byl počátkem sedmdesátých let. To však bylo našich brambor ještě málo.




Výrobu látek postihl za napoleonských válek zhoršený odbyt. Když pak Napoleonův kontinentální systém zakázal vývoz do zámoří, situace se ještě zhoršila, to však už Neffzernové Herálec nedrželi. Prodali panství roku 1804 Františku hraběti Wolkenstein-Trostburgovi.

Tito šlechtici vlastnili panství Herálec a Humpolec 13 roků. Za zmínku o nich stojí snad jenom to, že v roce 1807 propustili městečko Humpolec z poddanství a svolili mu utvořit městský magistrát. Od tohoto roku se rozcházejí dějiny Humpolce a Herálce.

Novou majitelkou Herálce se stala Terezie hraběnka z Trautmannsdorf-Weinsbergu, císařská dvorní dáma. Byla vdovou a držitelkou panství Golčův Jeníkov, Jemnice, Hobzí a Voležná na Moravě.

Ona a příslušníci její rodiny bydlili sice v Herálci až do roku 1883, tedy 66 let, ale už nepanovali ani celou polovinu této doby, jen do revolučního roku 1748, kdy bylo zrušeno poddanství a robota. Majitel dominia ztratil soudní, berní i politickou pravomoc, která přešla na okresní úřady (hejtmanství). Pak už zůstali jen vlivnými soukromníky. Za nich byl v roce 1840 postaven boňkovský lihovar, starý herálecký dvůr zrušen se všemi hospodářskými budovami, stojící až dosud v prostoru mezi zámkem, nynější sokolovnou a sousedním hostincem. Nový dvůr dostal místo na poli při humpolecké silnici, nazývaném "Chmelnicí".

Roku 1883 koupil herálecký zámek a velkostatek doktor Gustav Gross, vrchní inspektor Severozápadní dráhy, jehož otec, jihlavský advokát, proslul jako známý germanizátor.

Po zrušení roboty, když sedláci se svými vlastními potahy, vlastními vozy a s vlastním polním nářadím přestali dojíždět na panská pole, musely na jejich místo nastoupit panské potahy, panské vozy a panská polní nářadí. A samozřejmě placení lidé ke vší potřebné práci. Proto se majitelé velkostatku musili snažit zvýšit výnosy. Za Grosse se začalo zavádět osmihonné hospodářství a začalo se používat umělých hnojiv. Zvyšovala se i průmyslová výroba. Lihovar v Boňkově dal Gross moderně přestavět a vybavit strojním zařízením, takže se 7 hl denní výroby lihu byl co do kapacity třetím v celém Rakousko-Uhersku. K lihovaru přiléhala pila a šindelka.

Gross dlouho panství nedržel. Roku 1891 koupili panství manželé Bedřich a Anna Milnerovi, rodiče poslední majitelky Marie Terezie Fügnerové. Květen 1945 udělal tečku za nadvládou pánů a otevřel cestu novému společenskému řádu.

LOKALIZACE

DALŠÍ INFORMACE: http://www.heralec.cz

AKTUALIZACE: uživatel č. 685 org. 56, 17.08.2004 v 11:50 hodin

Copyright 1998-2019 © infoSystem.cz,
součást prezentačního a rezervačního systému Doménová koule