www.REJSTRIKY.CZ - seznam rejstříků všech druhů
 



Návrat na hlavní stranu


Království perníku

Historie města Mohelnice [ Historie (archivní dokument) ]

Název města (v jednotném čísle) dokládá, že původní osada byla založena v blízkosti pohřebiště s mohylami. Tento výklad potvrzují archeologické nálezy nejstarší osady v údolí potoka Újezdky, nebo v její blízkosti existovalo pohřebiště z doby bronzové a v době slovanské zde ještě mohly být dochovány mohyly. Německý název Muglitz je odvozen od českého. Ve znaku má toto město šest stříbrných kuželů v červeném poli, což je vlastně původní znak olomouckého biskupství.

Mohelnice dnes představuje poměrně rozsáhlou správní jednotku, která vedle původního města zahrnula i celou řadu okolních vesnic. Tento formálně spojený celek vznikal postupně. Jako první byla již za druhé světové války a od roku 1948 znovu úředně připojena ves Krčmy (česky též Švagrov, německy Schwagersdorf), která vznikla jako dvě původně samostatné osady Horní a Dolní Krčmy. Dolní Krčmy postupně splynuly s jižním mohelnickým předměstím a Horní Krčmy dostaly jméno podle zájezdního hostince, který leží osamoceně při silnici z Mohelnice do Loštic.
Hlavní vlna mnohdy neuváženého slučování obcí nastala po roce 1976, kdy byly k městu připojeny obce Křemačov s osadou Podolíčko, Květín, Libivá, Podolí a Újezd. V roce 1980 následovalo připojení Mírova s Řepovou a s osadami Míroveček, Mírovský Grunt a Novosady, Studené Loučky s osadami Buková a Bušín a také Třeštiny. Nakonec byla v roce 1985 integrována také obec Líšnice s osadou Paseky a bývalou samostatnou obcí Vyšehorky. Tento ohromný areál, který vyplňoval podstatnou část jihozápadního cípu šumperského okresu, měl celkovou rozlohu 7516 hektarů a v roce 1980 zde bylo napočítáno 1619 domů a 9712 obyvatel, z toho téměř dvě třetiny přímo v Mohelnici. V roce 1990 se opět osamostatnily i s osadami obce Líšnice, Mírov a Třeština (katastr měl rozlohu 4622 hektary).

Středověké město bylo zbudováno na mírné vyvýšenině, od níž se rozšiřovala zástavba na všechny světové strany, zejména podél silnic v podobě nepravidelného kříže. Celý areál města je rozložen při západním okraji údolí řeky Moravy (střední nadmořská výška 297 m), které je označováno jako Mohelnická brázda, v místech, kde se začínají směrem k západu zvedat první svahy Mírovské vrchoviny. Východně od města protékají dvě ramena řeky Moravy a lesknou se zde velké vodní plochy, pozůstatek vytěžených štěrkopískoven. Novým silničním obchvatem se západní části intravilánu dotýká důležitá spojnice z Olomouce do Moravské Třebové a dále do Čech; na ni přímo navazuje také silnice do Zábřehu. Železniční stanice na opačné straně areálu existuje již od výstavby trati Olomouc - Praha v roce 1845. Městem protéká říčka Mírovka. Katastr vlastní Mohelnice má rozlohu 1262 hektarů.

Mohelnice je nejdůležitějším správním, hospodářským a kulturním střediskem jižního cípu dnešního šumperského okresu. Na rozdíl od sousedních českých Loštic představovala důležitou oporu zdejších německých obcí vůči tzv. stavenickému českému mostu (mezi Mohelnicí a Úsovem), který úzkým hrdlem spojoval českou část Zábřežska a Šumperska s moravským vnitrozemím. Počet obyvatel v tomto městě se po roce 1848 zvyšoval jen pomalu. Roku 1854 mělo město 4028 obyvatel, potom vzrostl tento počet do roku 1900 na 4213 osob v 536 domech a do roku 1930 na 4754 osob v 700 domech. Horní a Dolní Krčmy měly v roce 1900 dohromady 65 domů a 315 obyvatel. Česká menšina, která zde měla v roce 1880 jenom 72 příslušníků, se do roku 1900 rozrostla na 176 členů a do roku 1930 dokonce na 666 členů. Za druhé světové války Čechů ve městě opět ubylo, ale po roce 1945 a po odsunu Němců došlo k poměrně rychlému a rozsáhlému znovuosídlení českými rodinami. V roce 1950 zde bylo napočítáno 4861 obyvatel v 848 domech (to již včetně Dolních a Horních Krčem). Ještě rychleji rostlo město v dalších letech, což odpovídalo rozmachu zdejší elektrotechnické výroby. Při posledním sčítání v roce 1991 bylo ve měs-tě Mohelnici - tj. bez obcí připojených po roce 1976, 8424 obyvatel ve 2878 bytech a v 877 domech; z toho bylo 637 rodinných domků.

Katastr Mohelnice byl osídlen již v mladší době kamenné (5000 př. n. l.), jak dokládají rozsáhlé archeologické výzkumy v prostoru štěrkovny. Další rozmach nastal v době bronzové, kdy lid kultury lužické intenzívně využíval úrodnou nivu řeky Moravy. Hustota osídlení se snížila v době keltské a římské, ale již v 9. století byla na březích potůčku Újezdky založena slovanská osada, kde v 1 l. a 12. století pracovali hrnčíři; osadu můžeme považovat za řemeslnicko-tržní středisko regionu.

Prvně je Mohelnice výslovně jmenována v listině olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka z roku 1141 (dříve datována do roku I131), kdy patřila olomoucké kapitule. Původní osada ležící v nivě potoka nemohla být opevněna, a tak biskup založil město na nedaleké zvýšenině. V Mohelnici se již v roce 1247 připomíná farní kostel a v roce 1275 farní škola, v obou případech vlastně jako vůbec nejstarší na severozápadní Moravě. Současně byla v blízkosti kostela zřízena tvrz, jež sloužila podle potřeby i jako biskupské sídlo. Roku 1273 byla Mohelnice již určitě městem a pravomoc zdejšího fojta se z biskupova pověření vztahovala na 14 vsí, od Žádlovic po Skaličku u Zábřeha. V druhé polovině 14. století převzal funkci sídla lenní provincie olomouckého biskupství v tomto kraji hrad Mírov, ale Mohelnice zůstala i nadále jejím hlavním obchodním a řemeslnickým střediskem. V roce 1322 dostalo město také právo opevnit se hradbami, zatímco např. Zábřeh získal tuto výsadu až roku 1388.

Za husitských válek zůstalo město věrno biskupovi, a bylo proto husity, pravděpodobně roku 1424, vypáleno. Mírovské zboží i s Mohelnicí bylo potom často biskupy zastavováno, ale vždy znovu a znovu ze zástavy vypláceno. Mohelnice byla relativně velkým městem, protože v polovině 16. století zde bylo asi 1500 obyvatel, z nichž asi jedna třetina sídlila na předměstích. Ve městě byl tehdy pivovar, ale i tři mlýny, pila, valcha, cihelna a poměrně velký počet řemeslníků. Největší význam mělo zdejší soukenictví. Město mělo i své poddané, zejména v Libivé, a roku 1567 si koupilo i nedaleký lesní statek Střítež (zaniklá ves).
I když to bylo "biskupovo město", sílil zde vliv evangelíků, kteří se sice za povstání 1618 až 1620 přidali ke vzbouřeným českým stavům, ale po porážce jim bylo záhy odpuštěno. Pohromy třicetileté války vyvrcholily roku 1642, kdy bylo město Švédy téměř beze zbytku vypáleno. Tím víc nutno obdivovat skutečnost, že už v šedesátých letech 17. století měla Mohelnice opět 243 domů, z toho 72 pravovárečných; zejména značně vzrostla mohelnická předměstí. V roce 1685 se město stalo svědkem upálení nejznámější oběti šumperských a velkolosinských čarodějnických procesů, faráře a děkana Kryštofa Aloise Lautnera.

Vzdor dalším pohromám, které město postihly během první poloviny 18. století, jako byla morová rána roku 1715, velký požár města roku 1736 a v neposlední řadě dvojí vyplenění města pruskými vojáky za válek o dědictví slezské, město dále rostlo. Roku 1793 tu stálo už 354 domů a v nich žilo 2699 obyvatel. Výroba sukna sice poněkud ustoupila do pozadí, včetně dvou málo úspěšných pokusů se soukenickou manufakturou, ale nahradilo ji plátenictví a výroba polovlněného mezulánu. Měšťané si postavili také novou radnici a u ní pivovar. V sousedství města byly v roce 1786 na pozemcích rozparcelovaného dvora panství Doubravice založeny nové osady Horní a Dolní Krčmy.

Během 18. století začalo tehdy již téměř výhradně německé město těžit z výhodné polohy. Již roku 1755 zde byla pošta na důležité trase z Olomouce do Čech, která sloužila celé oblasti přes Zábřeh až po Šumperk. Následovala stavba tzv. císařské silnice, která byla dána do provozu roku 1828, a nakonec i vybudování jedné z prvních železničních tratí v českých zemích Olomouc - Praha roku 1845. Roku 1834 bylo v Mohelnici 482 domů a 3887 obyvatel (bez 50 domů a 340 obyvatel v Horních a Dolních Krčmách), takže byla tehdy po Šumperku druhým největším městem na území dnešního šumperského okresu a počtem obyvatel trojnásobně převyšovala Zábřeh. Přesto se po roce 1848 stal Zábřeh sídlem politického okresu a Mohelnice byla určena jen jako středisko soudního a zároveň berního okresu. Územně rozsáhlejší pravomoc měly v Mohelnici instituce katolické církve, která zde umístila vedle děkanství i arcikněžství pro celou severozápadní Moravu.

Ani po zrušení poddanství se v Mohelnici kupodivu dost dlouho neuchytil nějaký větší průmyslový podnik. Za pozornost stála jen od roku 1838 v okolí města rozšiřovaná těžba tuhy, která se později soustředila na katastru Svinova. Je pravděpodobné, že další vývoj v rozhodující době zastavil ohromný požár roku 1841, který zničil ve městě 133 domů, včetně radnice a pivovaru, a na předměstí 58 domů. Navíc ještě v roce 1849 propukla morová epidemie, které podlehlo kolem 300 zdejších obyvatel. Cholera zde měla žeň i v letech 1851 a 1855 a nakonec i roku 1866; jinak výhodná poloha města se tehdy za prusko-rakouské války změnila v nevýhodu, protože tudy táhla vojska obou stran.

První malou továrnou v Mohelnici, pomineme-li poněkud starší výrobu kvasnic, byla škrobárna, asi z roku 1861; v téže době však zanikl městský pivovar. Další injekcí měla být stavba cukrovaru v roce 1880, ale i ten se potýkal s mnoha potížemi a nakonec po roce 1918 byl jeho provoz zastaven. Stejný osud stihl ještě před první světovou válkou výrobu zápalek z roku 1891. Až od konce 19. století ve městě vznikaly a udržely se spíše menší závody z odvětví stavebního, dřevařského a potravinářského, často velmi specifického zaměření. Byla to výroba vaty a vatových přikrývek od roku 1887, která se udržela nejdéle, dále výroba kostelních kovových příborů od roku 1872, zemědělských a svářecích strojů od roku 1900, dehtového papíru od roku 1901, také jirchárna a barvírna kůží, výroba koženého i kostěného zboží. Měla zde sídlo i firma Gessner a Pohl pro těžbu grafitu na Mohelnicku (od roku 1838), ale tu v roce 1912 odkoupil a další dolování zastavil kníže Jan Schwarzenberg.

Jediným, opravdu velkým a profilujícím průmyslovým odvětvím ve městě se stala elektrotechnická výroba. U kolébky podniku na výrobu elektrických zařízení L. Doczekal a spol. stála zábřežská podnikatelská rodina Brassů, v roce 1904, která do něj vložila kapitál z prodeje mohelnického cukrovaru; mj. se podílela i na stavbě městské elektrárny v roce 1910. Zpočátku poměrně malý podnik se již během první světové války značně rozšířil a tento vývoj pokračoval i po roce 1918, kdy se továrna dostala do rukou známé říšskoněmecké firmy Siemens. Největší počet zaměstnanců (v roce 1939 jich bylo přes 400) dosáhl podnik s názvem Siemens-Schuckert po přechodu na válečnou výrobu za druhé světové války.

Vedle elektrotechnické továrny by bylo možno jmenovat velmi mnoho zdejších malých závodů a živností různých odvětví. Největší tradici měly mlýny, pily, cihelny, výrobny lihovin a sodovek, mléka a sýrů, také chleba; k novějším patřila továrna na přesné nástroje, výroba kovového nábytku, razidel a logaritmických pravítek, brusírna skla a zrcadel, dočasně i výroba fotografických desek a filmů. V Mohelnici mělo až do nejnovější doby stále značný význam zemědělství, a to jednak přímo, vždyť zdejší zemědělci obhospodařovali téměř 1200 hektarů zemědělské půdy, ale i nepřímo, jako přirozené středisko zemědělského okolí. Městský lesní majetek s rozlohou 520 hektarů u myslivny Střítež v katastru Svinova nebyl první pozemkovou reformou dotčen.

Politický, společenský a spolkový život Mohelnice byl od druhé poloviny 19. století podmíněn zejména tím, že jeho představitelé považovali město za důležitou baštu němectví. Tento fakt vedl zejména po roce 1918 a po posílení české menšiny k mnoha národnostním sporům, které ovlivnily podstatným způsobem i řešení otázek sociálních a kulturních. Až do roku 1918 byly ve městě jenom německé základní, tj. obecné a měšťanské školy, k nimž lze jen do jisté míry počítat roku 1906 zřízenou zemskou dívčí vychovatelnu a od roku 1921 zemědělskou odbornou školu. Česká menšinová škola zde vznikla v roce 1919 a do roku 1938 se rozrostla na trojtřídní. Z náboženského hlediska získali vedle katolíků určitý vliv, včetně modliteben, němečtí evangelíci a Židé.

Z politických stran patřila v Mohelnici za první republiky k nejsilnějším německá křesťanskosociální strana, ale v malém odstupu ji následovali přívrženci nacistické DNSAP, úředně rozpuštěné v roce 1933, a také němečtí sociální demokraté; sociální demokraté také měli největší vliv mezi českou menšinou. Všechny strany však musely po volbách 1935 ustoupit vítězné Henleinově Sudetoněmecké straně, jejíž přívrženci také s jásotem přivítali v říjnu 1938 německé vojsko a začlenění do říšskoněmecké župy Sudety. Česká menšina byla, včetně všech škol, za války ve městě umlčena, naopak tu přibyly dvě německé střední školy, a sice obchodní škola a pobočka učitelského ústavu v Opavě. Město bylo po dělostřeleckém boji osvobozeno až 8. května 1945.

Po květnu 1945 se do Mohelnice poměrně rychle stěhovali noví čeští osídlenci, což vyvolávalo i tlak na odsun zdejších Němců. Přitažlivým magnetem byla zejména již velmi rozsáhlá elektrotechnická továrna, která byla v říjnu 1945 znárodněna a začleněna do národního podniku Moravsko-slezské elektrotechnické závody - MEZ v Olomouci. K MEZ byly připojeny ještě dvě menší mohelnické firmy, z nichž nacisty arizovaný podnik bratří Gratzerů se stal jablkem sváru zastánců a odpůrců jeho znárodnění. V roce 1949 byl mohelnický závod MEZ osamostatněn a ovlivňoval potom rozhodujícím způsobem život města i okolí. Z dalších závodů přežila továrna na vatu a vatové přikrývky, která byla znárodněna v roce 1948, zatímco mnoho dalších výroben zaniklo, mezi nimi i určitou dobu v budově bývalého cukrovaru provozovaná výroba kartáčů.

Po roce 1948 dostala ve všem přednost továrna MEZ, která byla v posledních desetiletích gigantickým způsobem rozšířena, neboť měla patřit k hlavním výrobcům elektromotorů v zemích bývalé RVHP. Z toho plynou i mimořádně těžké problémy podniku a tím i města v současnosti. Z dalších větších provozoven se zde markantně rozšířila činnost bývalého národního podniku Štěrkovny a pískovny v Olomouci, v menší míře i výroba cementového zboží. Všechny soukromé živnosti byly zrušeny, což vedlo k likvidaci mnoha bývalých řemesel, obchodů i služeb. V roce 1990 zůstalo v Mohelnici 39 obchodů a nákupní středisko, 12 pohostinských a tři ubytovací zařízení, to včetně hotelu, turistické ubytovny, několika restaurací a kavárny.

Jednotné zemědělské družstvo přímo v Mohelnici vzniklo teprve po několika nezdařených pokusech až v roce 1957. Stalo se však integračním centrem pro další JZD v okolí, neboť v roce 1974 byla k němu připojena (již v roce 1964 spojená) zemědělská družstva Újezd, Podolí a Studená Loučka a také (v roce 1960 sdružená) družstva z Líšnice a Vyšehorek. Tento komplex, jehož sídlo bylo v roce 1987 přeneseno do Újezda, obhospodařoval celkem 2163 hektarů půdy. Již od roku 1949 v Mohelnici působila Strojní traktorová stanice. Je zde středisko Zemědělského zásobování a nákupní a čistící stanice osiv.

Poměrně rozsáhlá bytová a občanská výstavba v Mohelnici v posledních desetiletích byla také podmíněna růstem zdejší elektrotechnické továrny. S ní bylo spojeno nejen zřízení kulturního domu, ale do určité míry i zdravotního střediska, krytého bazénu a zimního stadiónu. Z dalších veřejných zařízení je zde železniční stanice a pošta, samozřejmě také kino. Značnou oblibu si získal autokemping a je naděje, že budou vhodně využity i rekreační možnosti rozsáhlých zaplavených pískoven v okolí, které patří již do chráněné krajinné oblasti Litovelské Pomoraví.

Školství ve městě bylo po roce 1945 rozšířeno o střední průmyslovou školu elektrotechnickou a o střední školu zemědělskou, kterou později vystřídala střední škola ekonomická, dnešní obchodní akademie. Jsou zde tři základní školy, jedna škola zvláštní a jedna základní umělecká škola. Působí zde pro město i okolí katolická fara. Muzeum, otevřené v roce 1923, má mj. expozice věnované nejstaršímu osídlení regionu a schraňuje bohaté archeologické sbírky z celého Mohelnicka.

Z kulturně historického hlediska stojí za zmínku dochovaný půdorys původního středověkého města. Jeho jádro tvoří obdélníkovité náměstí, z něhož vybíhají ulice, které se napojují na okružní komunikaci. Památkově je zde chráněno několik měšťanských domů klasicistního a empírového stylu z konce 18. a první poloviny 19. století. Severně od náměstí je situován kostel, vedle něj pravděpodobně stála tvrz. Město bylo chráněno hradbami, jejichž zbytky se dochovaly v západní části areálu (u domu čp. 2 je fragment pozdně gotické bašty z konce 15. století); v severní části historického jádra města je pozdně gotická brána z roku 1540. Farní kostel sv. Tomáše Canterburského je dnes jednolodní stavba s excentricky umístěnou kvadratickou věží. Kostel má gotické jádro, později byl několikrát přestavován a rozšiřován. Boční kaple sv. Anny pochází z roku 1726, kaple Božího Těla z počátku 17. století. Filiální, původně hřbitovní kostel sv. Stanislava na předměstí byl postaven roku 1584, ale i on byl později přestavován (věž z roku 1795). Po odvrácení morové rány byl v roce 1717 postaven na náměstí barokní morový sloup se sochou P. Marie, dílo olomouckého sochaře J. F. Sturmera; sousední litinová kašna pochází až z 19. století. Za zmínku stojí i barokní kaple sv. Rocha u silnice do Úsova (z první poloviny 18. století). Na domě U brány (čp. 3) je pamětní deska, která připomíná pobyt spisovatele Antala Staška, v Nádražní ulici pamětní deska připomínající bratry Kurta Wolfa (padl u Sokolova) a Otto Wolfa (zahynul jako partyzán).

Z Mohelnice se vydala do světa řada významných rodáků, jako byli pražští arcibiskupové Antonín Brus (1518 až 1580) a Martin Medek (1538 až 1590); oba se projevili i jako velcí příznivci a mecenáši rodného města. Narodil se zde i sekretář české dvorské kanceláře Filip Fabricius, obět defenestrace na Pražském hradě v roce 1618. Z dalších rodáků tohoto "biskupského města" je třeba jmenovat aspoň barokního jezuitského spisovatele a básníka Bartoloměje Cristelia (1624 až 1701) a barokního malíře Judase Tadeáše Suppera (1712 až 1771). Z rodáků novější doby si zaslouží zmínku jeden z organizátorů moderního rakouského zdravotnictví dr. Emanuel Kusý (1844 až 1905), geolog dr. Richard Schubert (1876 až 1915) a entomolog Edmund Reitter (1845 až 1920).

UMÍSTĚNÍ


AKTUALIZACE: Jana Holáňová (Beskydy-Valašsko, regionální agentura CR) org. 49, 04.08.2003 v 09:50 hodin

Copyright 1998-2024 © infoSystem.cz,
součást prezentačního a rezervačního systému Doménová koule